S1.

S1. KONEC NORMÁLNÍHO ŽIVOTA

Stalo se to v obyčejný den. Jdete do školy, povídáte si s přáteli, učíte se, přijdete domů a hrajete videohry, dáte si večeři, umyjete se a jdete spát. Nebo tak to má aspoň být.

Ten den jsem si při cestě do školy protíral ospalé oči.

Dlouho do noci jsem hrál videohry a teď jsem na to doplácel.

Když jsem vcházel do třídy, pořádně jsem si zívl.

“Brý ráno.”

“Dobré ráno.”

“Brý ráno… Co se děje? Vypadáš příšerně.”

Pozdravil jsem své kamarády, Kyouya Sasajima a Kanata Ooshima.

Hrají stejnou hru jako já.

“Jo, tomu nebudete věřit. Byl jsem ve skupině s Baldiem.”

“Fakticky?!”

“Jo, fakticky. Takže jsem hrál celou noc.”

“To není možné. Vážně? Kdy? Jak jsem se odpojil?”

Kanata se mnou chvíli hrál. Odhlásil se přede mnou, prý šel spát.

“Kruciš. Kdybych to tušil, hrál bych dýl!”

Vypadal zklamaně. Stejně jsem skupinu hledal, protože se odhlásil. Kdyby zůstal, k Baldiemu bych se nepřidal.

“Tak? Jaké bylo vidět ho zblízka?” Kyouyova otázka mi připomněla Baldieho hrdinství.

“Ten chlap nemůže být člověk,” řekl jsem. “Věřili byste, že odrazil Belbelskou čarodějnickou magii a poslal ji zpátky?”

“Sakra, Baldie je fakticky krutej. Neříká se mu Skanda* jen tak.”

“Je jedno jak rychlej seš, na něco takovýho musíš mít dobrý ruce.” Kanata se udeřil do ruky.

Má pravdu. I kdybych měl stejnou úroveň a vybavení jako Baldie, pochybuji, že bych to zvládl.

“Ahh… Příště se chci narodit do herního světa!”

“To tak. Chcete si po škole zahrát?”

“Jo, jasně.”

“Jsem taky pro. Pojďme trénovat na nějaký pořádně těžký místo!”

Když se naše konverzace blížila ke konci, zazvonilo a my si šli sednout na svá místa.

Netušili jsme, že se ten slib nikdy nenaplní.

“Huh?”

Když jsem si sedl a začal se chystat, uvědomil jsem si, že nemám v tašce pouzdro.

Zamyslel jsem se a vzpomněl si, že jsem ho vytáhl, abych si zapsal nějaké herní info. Asi jsem ho zapomněl vrátit.

“Ah, sakra.”

“Co se děje?” Yuika Hasebe, holka sedící vedle mě, odpověděla na mé mrmlání.

“Zapomněl jsem si pouzdro.”

“Vážně? No, tak já ti něco půjčím.” Hasebe mi podala tužku a gumu.

“Díky.”

“Mm-hmm. Dlužíš mi něco sladkýho.”

“Účtuješ mi to?” Zasténal jsem, ale usmál jsem se a mávl rukou jako potvrzení. Teď už samozřejmě vím, že to byl další slib, který jsem nemohl dodržet.

Stalo se to v hodině Japonštiny.

Jsem tak unavený… Prohrával jsem boj s únavou.

“Dobrá. Dávejte pozor, prosím! Strana třicet sedm, první řádek. Podívejme se… Slečna Shinohara to laskavě přeloží, když už v hodině kouká do telefonu, že?”

“Huh?!”

Když uslyšela své jméno, Mirei Shinohara vypískla a rychle se pokoušela mobil schovat.

Ve vedlejší lavici Kengo Natsume potlačoval smích, ale i on byl na telefonu.

“Nebyla bych tak samolibá, pane Natsume. Když Shinohara neodpoví, pak jsi na řadě ty, dobrá?“

Naše učitelka—slečna Kanami Okazaki, my jí říkali slečna Oka—si všimla Natsumeho rukou, což vyvolalo smích.

Natsume kvůli smíchu svých spolužáků zrudl.

Nejvíc se smál Natsumeho kamarád, Issei Sakurazaki, který se otočil dozadu ukazoval na Natsumeho a smál se mu.

„No tak, no tak. Třído, prosím utište se. Tvá odpověď, slečno Shinoharo?”

Nakonec Shinohara ani Natsume neznali odpověď a to vyvolalo další smích.

Když slečna Oka začala číst, všichni jsme měli dobrou náladu.

Pro mě byl její hlas jako ukolébavka.

Věděl jsem, že když nic neudělám, usnu, a proto jsem začal koukat do učebnice.

Skoro všichni se dívali do učebnice.

Většina zjistila, že kdyby byli vyvolaní dopadli by jako Shinohara a Natsume.

Slečna Oka byla většinou milá a přátelská, ale když si všimla nepozornosti, neměla slitování.

Moje oči se zastavily na jednom studentovi.

Zaujala mě dívka nalevo ode mě. Říkali jsme jí Rihoko, ale nejmenovala se tak.

Byla to zkratka pro “Real Horror” s “ko” na konci, aby to vypadalo jako dívčí jméno.

Byla super děsivá, kost a kůže s neustále bledým a zamračeným obličejem.

Nerad pomlouvám lidi, ale něco mi na ní nesedělo.

Jako by mi chtěla připomenout můj boj s únavou, odpočívala na stole.

Přestal jsem se na Rihoko dívat.

A pak jsem to uviděl. Trhlina.

Nikdo jiný si jí nevšiml.

Uprostřed třídy tam, kde normálně bylo prázdno, byla trhlina. Nevím, jak jinak to nazvat. Každou vteřinou se zvětšovala. Vypadala, že se každou chvílí otevře.

I když jsem ji bezmyšlenkovitě pozoroval, nemohl jsem nic udělat.

I kdybych něco udělal, nic by se nezměnilo…

A pak se trhlina doširoka otevřela. V tu chvíli jsem ucítil příšernou bolest.

A pak jsem—ne, my jsme—zemřeli.

*Indický bůh války.

Dneska trochu kratší kapitola, ale snad se líbila. Pokusím se vydávat častěji, ale nic neslibuji. :)

Úprava 9.3.: Opravila jsem některé chyby a překlepy. Dopřeložila jsem vynechanou větu. Také jsem spravila vyprávění, protože bylo ve špatné osobě. Příště si dám větší pozor.