S1.

S1. KONEC NORMÁLNÍHO ŽIVOTA

Stalo se to v obyčejný den. Jdete do školy, povídáte si s přáteli, učíte se, přijdete domů a hrajete videohry, dáte si večeři, umyjete se a jdete spát. Nebo tak to má aspoň být.

Ten den jsem si při cestě do školy protíral ospalé oči.

Dlouho do noci jsem hrál videohry a teď jsem na to doplácel.

Když jsem vcházel do třídy, pořádně jsem si zívl.

“Brý ráno.”

“Dobré ráno.”

“Brý ráno… Co se děje? Vypadáš příšerně.”

Pozdravil jsem své kamarády, Kyouya Sasajima a Kanata Ooshima.

Hrají stejnou hru jako já.

“Jo, tomu nebudete věřit. Byl jsem ve skupině s Baldiem.”

“Fakticky?!”

“Jo, fakticky. Takže jsem hrál celou noc.”

“To není možné. Vážně? Kdy? Jak jsem se odpojil?”

Kanata se mnou chvíli hrál. Odhlásil se přede mnou, prý šel spát.

“Kruciš. Kdybych to tušil, hrál bych dýl!”

Vypadal zklamaně. Stejně jsem skupinu hledal, protože se odhlásil. Kdyby zůstal, k Baldiemu bych se nepřidal.

“Tak? Jaké bylo vidět ho zblízka?” Kyouyova otázka mi připomněla Baldieho hrdinství.

“Ten chlap nemůže být člověk,” řekl jsem. “Věřili byste, že odrazil Belbelskou čarodějnickou magii a poslal ji zpátky?”

“Sakra, Baldie je fakticky krutej. Neříká se mu Skanda* jen tak.”

“Je jedno jak rychlej seš, na něco takovýho musíš mít dobrý ruce.” Kanata se udeřil do ruky.

Má pravdu. I kdybych měl stejnou úroveň a vybavení jako Baldie, pochybuji, že bych to zvládl.

“Ahh… Příště se chci narodit do herního světa!”

“To tak. Chcete si po škole zahrát?”

“Jo, jasně.”

“Jsem taky pro. Pojďme trénovat na nějaký pořádně těžký místo!”

Když se naše konverzace blížila ke konci, zazvonilo a my si šli sednout na svá místa.

Netušili jsme, že se ten slib nikdy nenaplní.

“Huh?”

Když jsem si sedl a začal se chystat, uvědomil jsem si, že nemám v tašce pouzdro.

Zamyslel jsem se a vzpomněl si, že jsem ho vytáhl, abych si zapsal nějaké herní info. Asi jsem ho zapomněl vrátit.

“Ah, sakra.”

“Co se děje?” Yuika Hasebe, holka sedící vedle mě, odpověděla na mé mrmlání.

“Zapomněl jsem si pouzdro.”

“Vážně? No, tak já ti něco půjčím.” Hasebe mi podala tužku a gumu.

“Díky.”

“Mm-hmm. Dlužíš mi něco sladkýho.”

“Účtuješ mi to?” Zasténal jsem, ale usmál jsem se a mávl rukou jako potvrzení. Teď už samozřejmě vím, že to byl další slib, který jsem nemohl dodržet.

Stalo se to v hodině Japonštiny.

Jsem tak unavený… Prohrával jsem boj s únavou.

“Dobrá. Dávejte pozor, prosím! Strana třicet sedm, první řádek. Podívejme se… Slečna Shinohara to laskavě přeloží, když už v hodině kouká do telefonu, že?”

“Huh?!”

Když uslyšela své jméno, Mirei Shinohara vypískla a rychle se pokoušela mobil schovat.

Ve vedlejší lavici Kengo Natsume potlačoval smích, ale i on byl na telefonu.

“Nebyla bych tak samolibá, pane Natsume. Když Shinohara neodpoví, pak jsi na řadě ty, dobrá?“

Naše učitelka—slečna Kanami Okazaki, my jí říkali slečna Oka—si všimla Natsumeho rukou, což vyvolalo smích.

Natsume kvůli smíchu svých spolužáků zrudl.

Nejvíc se smál Natsumeho kamarád, Issei Sakurazaki, který se otočil dozadu ukazoval na Natsumeho a smál se mu.

„No tak, no tak. Třído, prosím utište se. Tvá odpověď, slečno Shinoharo?”

Nakonec Shinohara ani Natsume neznali odpověď a to vyvolalo další smích.

Když slečna Oka začala číst, všichni jsme měli dobrou náladu.

Pro mě byl její hlas jako ukolébavka.

Věděl jsem, že když nic neudělám, usnu, a proto jsem začal koukat do učebnice.

Skoro všichni se dívali do učebnice.

Většina zjistila, že kdyby byli vyvolaní dopadli by jako Shinohara a Natsume.

Slečna Oka byla většinou milá a přátelská, ale když si všimla nepozornosti, neměla slitování.

Moje oči se zastavily na jednom studentovi.

Zaujala mě dívka nalevo ode mě. Říkali jsme jí Rihoko, ale nejmenovala se tak.

Byla to zkratka pro “Real Horror” s “ko” na konci, aby to vypadalo jako dívčí jméno.

Byla super děsivá, kost a kůže s neustále bledým a zamračeným obličejem.

Nerad pomlouvám lidi, ale něco mi na ní nesedělo.

Jako by mi chtěla připomenout můj boj s únavou, odpočívala na stole.

Přestal jsem se na Rihoko dívat.

A pak jsem to uviděl. Trhlina.

Nikdo jiný si jí nevšiml.

Uprostřed třídy tam, kde normálně bylo prázdno, byla trhlina. Nevím, jak jinak to nazvat. Každou vteřinou se zvětšovala. Vypadala, že se každou chvílí otevře.

I když jsem ji bezmyšlenkovitě pozoroval, nemohl jsem nic udělat.

I kdybych něco udělal, nic by se nezměnilo…

A pak se trhlina doširoka otevřela. V tu chvíli jsem ucítil příšernou bolest.

A pak jsem—ne, my jsme—zemřeli.

*Indický bůh války.

Dneska trochu kratší kapitola, ale snad se líbila. Pokusím se vydávat častěji, ale nic neslibuji. :)

Úprava 9.3.: Opravila jsem některé chyby a překlepy. Dopřeložila jsem vynechanou větu. Také jsem spravila vyprávění, protože bylo ve špatné osobě. Příště si dám větší pozor.

1. kapitola

1. ZAČALO TO RANOU

Gwaaaaah!

Pokusila jsem se zakřičet, ale ani jsem nezavrčela.

To je moje tělo na tom tak špatně?

Dobře, uklidni se.

Necítím žádnou bolest.

Poslední co si pamatuji je náhlý nával bolesti uprostřed hodiny literatury.

Pravděpodobně jsem kvůli tomu omdlela, ale nemám pocit, že jsem zraněná.

Když jsem otevřela oči, všude byla tma.

Vlastně se nemůžu skoro vůbec hýbat, jako bych byla v něčem nacpaná.

Ne hypoteticky. Jako doslova. Vážně okolo něco mě je, nějaký tvrdý materál.

Zaslechla jsem z venku nějaké zvuky.

Fajn, co se to děje? Unesli mě?

Ne, to není možné.

Proč by někdo unášel takovou nanicovatou holku jako jsem já?

No, je jedno jaká je situace, musím jen utéct.

Pak jsem uslyšela hlasité KŘUP.

Oh-ho! Když jsem zatlačila celou svou vahou, ta věc začala praskat.

Fajn, čas to dokončit a vypadnout odtud.

Dala jsem do toho všechnu svou sílu, prorazila jsem se skrz a vystrčila jsem hlavu. Svoboda, sladká svoboda!

Měla jsem výhled na hemžící se pavouky.

Cooo?! Proooč?! Fuuuj!!

Co je s tou armádou pavouků?! Um, pardon, ale proč jsou všichni velcí jako já?! Fujky, čím dál víc se jich líhlo z těch vajíček! Odtud se ozývaly ty zvuky?!

Instinktivně jsem se skrčila. Moje nohy do něčeho narazily.

Hmm?

Tohle je…ono? Ta věc, ze které jsem předtím vylezla? Uh… Proč to vypadá jako jedno z těch pavoučích vajíček? Ne, nevypadá—je to jedno z nich!

Chtěla jsem se podívat dolů. Můj krk se nepohnul. Periferním viděním jsem uviděla to, co měly být moje nohy.

...Pavoučí nohy.

Faaajn, nepanikaaař!!!

N-Není to, co si myslím, že ně?! Je to?! Ta věc, která je na netu, tak populární?!

Ne! Nemožný!

To není možné, že ne? Prosím, ať to není skutečné!

Znova jsem se podívala dolů. Byly tam tenké, houževnaté nohy, přesně takové jaké mají pavouci.

Soustředila jsem se a pokusila se pohnout. Pavoučí nohy se pohnuly.

Jo. Musím čelit realitě.

Byla jsem reinkarnovaná jako pavouk.

Neskutečný.

Ale když jsem se začínala hroutit, uslyšela jsem křupání. To znepokojivé.

Hmm.

Ignorovat realitu mi nepomůže. Přede mnou byla obrovská armáda pavouků, pravděpodobně moji bratři a sestry. Ty zvuky vydávají asi oni.

Zhlédla jsem výjev přede mnou. Jeden z pavouků hlasitě požíral svého kámoše.

Aaaack! Co to sakra dělají?! Vážně, požírají se? Kanibalismus?!

Mezitím co jsem pozorovala tuhle scénu, moji sourozenci začali krvavou válku o přežití.

Ne, ne, ne, ne! Tohle je blbý, hodně blbý!

Proč spolu máme takhle bojovat, moji bratři a sestry?! Ah, jasně—kvůli jídlu. Asi jsou hladoví. Kdyyž o tom mluvím, taky bych mohla něco sníst.

HUH?! To je děsivá myšlenka.

Na chvíli jsem se zamyslela. Na bojišti nemá nevinná středoškolačka jako já žádnou šanci, jakýkoliv zákeřný muž by ji porazil! Metaforicky a i doslova!

V těchto chvílích, zbývá jediná možnost, zdrhat jako o život.

Bojovat? Nikdy.

Jsem přirozená povalečka. Nemůžu čelit něčemu tak nechutnému a násilnému. Ah. Já vlastně vypadám taky tak.

Dobře.

Místo přemýšlení nad blbostmi, bych měla zjistit kudy pryč. Ale na to je trochu pozdě. Země se mi začala otřásat pod nohama. Super, teď co?! Přicházelo to zezadu. Otočila jsem se, abych zjistila, že je to obrovský pavouk.

Ooh, možná moje matka? Nebo možná otec?

To je fuk.

Zase jsem zmatená. Vážně, proč je tak obří?! Tenhle masivní pavouk je asi stokrát větší než já.

Možná si to pamatuji špatně, ale jsem si jistá, že na zemi tak obrovští pavouci nebyli!

Ah.

Jedním švihnutím obrovský pavouk nabodl jednoho z menších a sežral ho.

Jako kdyby si dávala svačinku.

Ehm, matko…?!

No, o tom budu přemýšlet později. Můj cíl je vypadnout a přežít!

Utíkala jsem seč mi síly stačily. Uklidnila jsem se, až když jsem se únavou nemohla hýbat. Naštěstí mě nikdo nepronásledoval.

Uf, myslela jsem si, že zemřu. Bylo by příšerný zemřít po prvních pár minutách života..

V každém případě…když jsem teď při smyslech, mám nad čím přemýšlet.

Za prvé, kdy jsem zemřela?

Vlastně, když se nad tím zamyslím, nevím jistě, že jsem zemřela.

To já jsem řekla, že jsem zemřela a reinkarnovala se jako pavouk, ale vlastně si to vůbec nepamatuju.

Moje poslední vzpomínka je na učitelku literatury, které jsme říkali slečna Oka, jak předčítá z učebnice.

Nedávala jsem pozor, když mě zasáhla strašná bolest, a pak si nic nepamatuju.

Jestli jsem umřela, tak asi kvůli té bolesti…

…Nevím, co ji způsobilo.

Asi jsem namístě zemřela a byla reinkarnovaná jako pavouk

Ale je možné, že jsem naživu a můj duch posedl pavouka nebo tak něco.

Jako možná jsem v kómatu a ležím v nemocnici.

Nebo ještě šílenější nápad: Možná to nejsem skutečně já, ale mám vzpomínky nějaké cizinky.

Možná mé skutečné já teď sedí ve třídě.

No.

Není způsob, jak to zjistit. Jak mám dokázat, že nejsem ta, za kterou se mám?

Dopadne to tak, že budu dumat nad věcmi jako “Proč jsem já, já?” a tak dále.

Mimoto, nejpravděpodobnější je ten šílený nápad, že jsem se reinkarnovala jako pavouk a logika klidně může jít do háje.

Ať je to, jak je to, teď bych se tím neměla zaobírat.

V duchu“Myslím, že jsem já,” budu pokračovat v tom, že jsem sama sebou.

Takže jsem teď pavouk. To už nemůžu popřít.

Když jsem utíkala, mohla jsem skákat tak, jak by člověk nemohl.

Jestli jsem já pavouk, co je pak ten obr?

Hmm.

Možná to byl vážně jeden z mých rodičů? O pavoucích nic nevím, ale nemyslím si, že je tak nepravděpodobné, aby rodič pojídal své děti. Ostatní byli kanibalové od narození, tak u rodičů by to nemělo být takové překvapení.

Jestli ten obří pavouk byl můj rodič, třeba budu jednou taky tak velká?

Z té myšlenky je mi trochu špatně.

Fajn, zapomenu na to. Vrátím se k cestě.

Podívejme se. Jsem upnutá na jednu věc.

Hlavně na ten fakt, že jsem monstrum.

Celá ta věc s “reinkarnací” je teď na netu vážně oblíbená, takže to asi není zas tak nemožný nápad.

Myslím tím, reinkarnovat se jako monstrum.

Otázka zní: Jsem normální druh ze Země nebo tohle není Země, ale paralelní svět, kde jsem se narodila jako příšera?

Podle toho obrovského pavouka, je to to druhé, ale pak by přežívání bylo šíleně těžké.

Tohle mě nikam nedostane. Nemám dostatek informací na stanovení situace.

Je tohle Země nebo ne? Jsem příšera nebo normální pavouk? Jestli je tohle jiný svět, pak jaký je?

Chci vědět tunu věcí, ale nemám jak je zjistit.

Ahh, kéž by tohle byla knížka, pravděpodobně bych měla Posuzovací dovednost, která by mi pomohla…

<Počet dovednostních bodů: 100. Počet dovednostních bodů potřebný pro získání dovednosti [Posuzování ÚROVEŇ 1]: 100. Získat dovednost?>

Whoa. Co? …Vážně? Mechanický hlas bez emocí mi rezonoval v hlavě. To je vážně překvapivé.

Za prvé, slyším hlasy.

Za druhé, že tyhle “dovednosti“ tady existují.

Na Zemi nic takového není, a nikdymi žádné hlasy v hlavě nic neoznamovaly.

Takže to znamená, že tohle není Země? Pravděpodobně, ano.

Takže tohle mé teorii “Jsem příšera” přidává na váze.

Být příšera v paralelním světě znamená smrt, ale na to myslet nebudeme. Ne, ne, ne.

Vážně je to skutečné. Posuzovací dovednost existuje! Whoo-hoo! To je ono! Konečně to začíná vypadat jako pořádný fantasy příběh! Jasně, že má odpověď je “ANO!”

<[Posuzování ÚROVEŇ 1] získáno. Zbývající dovednostní body: 0.>

Použilo to všechny moje body, ale o to se teď bát nebudu.

Zapomeň! Na! To!

Je čas použít mou novou novou Posuzovací dovednost na analyzování okolí!

Vybrala jsem si náhodný kámen a pokoušela jsem se ho [Posoudit].

Zabralo to! Informace mi vklouzla do mozku.

<Kámen>

…Hmm? Počkat, co? To je všechno?

Ne, ne, ne.

To nemůže být ono, že ne? Asi jsem jen napoprvé selhala. Zkusím to znova…

<Kámen>

…Huh? To je vážně ono?

Ne, ne, ne, ne.

Musí to být tím, že je to obyčejný kámen, takže nemá žádné důležité informace! Tentokrát, jsem to chtěla zkusit na zdi. Možná mi to řekne něco o tomhle místě. Kdybych zjistila jméno oblasti třeba jako “Taková a taková jeskyně” an trošičku popisu, rozhodně by mi bylo líp.

<Zeď>

………Bez komentáře.

Možná jsem měla zvážit jméno dovednosti, [Posuzování ÚROVEŇ 1], dokonce to říká svoji úroveň.

To znamená, že dovednost s úrovní 1 bude k ničemu.

Možná když zvýším úroveň, bude to užitečnější.

Argh! Nemůžu uvěřit, že jsem to vyplýtvala na tak neužitečnou dovednost.

Nevím jaké další dovednosti byly dostupné, ale vím, že nějaká, která by byla na úrovni 1 užitečná, by se určitě našla.

Ne, měla bych se na to dívat pozitivně. Jestli je tohle Posuzování na úrovni 1, určitě by každá další dovednost na úrovni 1 nebyla užitečná. Jo, tak to bude. Jinak se svojí debilitou nebudu moct žít.

Ugh. Neskutečný.

Tak aspoň Posoudím sama sebe.

<Pavouk Bezejmený>

Hmm? “Pavouka” jsem čekala, ale proč “Bezejmený”?

“Jsem pavouk a nemám žádné jméno.” A Natsume Souseki je co?

V minulém životě jsem jméno měla, ale teď ho už asi nemám, jsem pavouk.

Moji neužitečnou dovednost stranou. Jen přidává další záhady.

Třeba dovednostní body. Čím víc bodů, tím víc dovedností, asi. Ale nevím, jak je získat.

Úrovně, dovednosti a dovednostní body, tenhle svět je jako videohra–celkem.

Mohla by to být celkem zábava, ne?

I když si asi žádnou zábavu dovolit nemohu.

No co už. Dostávám hlad.

Nemá smysl zůstávat na stejném místě, takže půjdu jinam a třeba najdu něco k snědku.

Myslela jsem, že půjdu chvíli, ale tahle jeskyně je až MOC velká.

Beru to podle mojí výšky, ale strop je tak vysoko, že ho sotva vidím a šířka je taky hloupě obrovská.

Aspoň ty kameny ji nějak obzvláštňují, ale pořád to tu na jeskyni vypadá obrovské. Časem třeba najdu cestu, která vede ven.

Při lezení na celkem velký kámen, zamžourám na cestu. Něco tam je…! Z téhle vzdálenosti poznám, že je to banda příšerek.

<Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Jelen> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Netopýr> <Vlk> <Vlk> <Vlk> <Vlk> <Vlk> <Vlk>…

Au! Migréna?! Moje hloupá Posuzovací dovednost reagovala sama od sebe, protože z návalu všech těch informací mě začala bolet hlava.

Vypadají trošku jako jeleni, když zapojím představivost, ale nepamatuji se, že by jeleni v našem světě měli zářivé, ostré parohy. A “netopýři” poletující ve vzduchu vypadali jako podivní hlodavci s koženými křídly. Vlci vypadali celkem normálně…až na to, že měl šest nohou.

Tudy mám projít? Jo, jasně. Jsem jen novorozený pavouk. Tohle je moc obtížné.

Slezla jsem z kamene.

Takže… Tohle jsou skutečné příšery. Tohle vážně není Země, co?

Kdyby tihle takzvaní jeleni a vlci měli stejnou velikost jako na Zemi...

Nemysli na to! Nemysli na to!

Fajn, teď co?

Přede mnou je banda příšer. Za mnou pavoučí peklo. Je tohle skutečné? Dostala se do bezvýchodné situace?

Dobrá, dobrá. Uklidni se.

Myslela jsem si, že by se to mohlo stát, tak jsem si pro tuhle příležitost připravila speciální strategii.

No, není to nic moc. Jen jsem předtím našla další cestu. Malá odbočka byla snadno přehlédnutelná, skromná díra ve zdi. Má asi tři metry, takže prolezu bez problému.

Ale pořád musím najít jídlo. Třeba mimo tuto jeskyni něco bude.

Čas vyrazit!

Šlo to dobře až na to, že jsem se ztratila.

Ooo, bože. Můžu to říct znova? Tahle jeskyně je až moc velká! Vážně, co je tohle za bludiště?

Proč je všude tolik cest?

Kolik ,ptáte se? U desítky jsem přestala počítat.

Taky potkávám značné množství příšer. A protože vždycky uteču, nemám tušení odkud jsem přišla.

Ugh…neskutečný.

Jestli se chci někam dostat, budu potřebovat mapu. Kterou tady asi nenajdu.

A pak jsem narazila na něco šíleného.

Na zemi byly stopy. Lidské stopy.

Rozpoznala jsem několik párů stop. Znamená to, že tudy procházeli lidé. Tohle je vlastně důkaz, že lidé v tomto světě existují. Tenhle objev mi vehnal slzy do očí.

Ale všimla jsem si ještě něčeho dalšího...

Moje tělo je o hodně větší než ty stopy.

Musím mít asi metr…

Ne, jsou to jen trpasličí stopy.

To musí být ono! Ah-ha-ha!

Tomu nevěřím… Ne, ne.

No...

Začala jsem to tušit, když jsem viděla toho obřího pavouka. Je jedno jak se na to dívám, jsem příšera. Fakt díky!

Ugh, vyhýbala jsem se tomu, ale konečně jsem čelila faktům.

Znovuzrodit se jako pavouk byl šok sám o sobě, ale já jsem pavoučí příšera.

Tohle je děsný. Tak děsný, že z toho asi zešílím. O sebevraždě neuvažuji, ale tohle je fakt děs. No, na sebelítost není čas.

Protože tenhle svět se hodně liší, nevím jaká nebezpečí očekávat. Hlavně, je možné, že tu budou další obrovské příšery jako byl ten pavouk. A podle mojí velikosti, ta věc musela mít 30 metrů…

Můžou tohle lidé vůbec porazit? Pravděpodobně ne, že? Jestli jsou tu nějací bossové, ten obří pavouk je rozhodně jedním z nich.

Takže to ze mě dělá potomka bosse.

To zní strašně, že?

Vlastně, neznamená to, že když potkám lidi, zabijí mě?

To není mooožné. Vlastně, šance, že to tak bude je velká.

Poblíž stop jsem něco zahlédla.

Co to je?

Rozpoznala jsem ostatky pavouka.

Jop, stejný druh jako já.

Páni, taková zkušená pitva. Asi práce lidí, huh?

Nelíbí se mi kam to směřuje!

Jestli mě lidé objeví, rozhodně mě zavraždí!

Snad se vám 1. kapitola líbila. :)